Historická kniha

Prvním ředitelem nemocnice byl od roku 1927 doktor Bohuslav Albert

Tomáš Baťa si ho vybral nejen pro jeho medicínskou erudici, ale také pro vynikající organizační schopnosti. Získal je jako lékař v podmínkách válečných front a také tím, že po první světové válce v zaostalých poměrech ukrajinského Mukačeva dokázal vybudovat velmi dobře fungující nemocnici. I ve Zlíně – ve spolupráci s architektem Františkem Lydie Gahurou a s podporou Tomáše Bati – kladl maximální důraz na modernost, účelnost a racionálnost nemocničního provozu. V červnu 1945 dr. Albert definitivně odešel ze Zlína do Prahy.  O jeho výjimečné kompetenci svědčí to, že v únoru 1948 byl povolán na ministerstvo zdravotnictví, aby se podílel na přípravě nové zdravotnické legislativy. Zákony z konce 40. a počátku 50. let umožnily reorganizaci socialistického zdravotnictví způsobem, který se názorům a vizím doktora Alberta velmi blížil, především pokud jde o důraz na dostupnost zdravotní péče a prevenci, byť další vývoj byl ovlivňován značně ideologicky. V roce 1952 doktor Bohuslav Albert zemřel ve věku 62 let.

V roce 1927, kdy nemocnice začala fungovat, byly vydány její Předpisy.

Vyplývá z nich mimo jiné, jak velký důraz byl kladem na výchovu nemocných, kterou měly na starosti ošetřovatelky:

„Inspekční ošetřovatelka dbá toho, aby lehčeji nemocní netrávili zbytečně a neužitečně čas a aby v době mimo lékařské visity, vyšetřování a léčebných výkonů, zabývali se dobrou četbou a sebe vzděláním, lehčími pracemi při úklidu ústavu a věnuje jim chvíli svého volného času, aby je poučila o základech tělesné hygieny. Dbá na to, aby nemocní měli čisté ruce a hlavně se omývali před jídlem, aby nejméně dvakrát denně si čistili ústa, měli zastřižené nehty na rukou i nohou a mužští nemocní, aby byli nejméně dvakrát týdně oholeni."

V roce 1931 se Zlín stal městem s nejnižší úmrtností na tuberkulózu

(pouze 6 % z celkového počtu zemřelých), zatímco jiná větší moravská města jako Brno, Ostrava, Jihlava, Prostějov měla úmrtnost přes 12 %. Přitom ještě v roce 1900 byla tuberkulóza příčinou úmrtí 22 % z celkem zemřelých. Tuberkulózní oddělení působilo od počátku nemocnice jako součást interního oddělení. Velký důraz byl i zde kladen na osvětu, hlavně na životosprávu, aby se nemoc zachytila včas a nešířila se v rodinách dál, hlavně na děti.

Baťův domov pro přestárlé, respektive Baťův dům stáří

V roce 1933 Baťův podpůrný fond vybudoval jako samosprávnou část nemocnice Baťův domov pro přestárlé, respektive Baťův dům stáří. Sloužil lidem, kteří se o sebe nemohli či neuměli sami postarat kvůli vysokému věku či fyzické nebo duševní nemoci.  Finanční stránku řešil a výběr jednotlivců prováděl sociální referát města Zlína. Kromě ubytování byla pro seniory zajištěna strava, čisté prádlo, malé kapesné a lékařská služba Baťovy nemocnice. V roce 1940 pak byla postavena druhá budova Baťova domu stáří. Celkový počet chovanců v obou pavilonech se v té době pohyboval okolo padesáti z toho byly tři manželské páry a dále pak vdovci nebo svobodní, mužů a žen bylo zhruba stejně. Chovanci si mohli na zahrádkách kolem pavilonů pěstovat zeleninu. 

V květnu roku 1949 popsal MUDr. Theodor Vlček, primář nově vznikajícího očního oddělení

situaci na svém pracovišti:

„První pacienty jsme začali přijímat 28. dubna, i když nový, XIV. pavilon, bude potřebovat ještě nějaké zařizování, aby mohl stoprocentně sloužit svému účelu, ale konečně se nám podařilo uskutečnit to, oč usilujeme dlouhá léta. Po osvobození to vypadalo, že oční pavilon vybudujeme ještě v roce 1945, ale když vyhořela dřevěná stavba, kde bydlel nemocniční personál, byla nouze o místo tak veliká, že se samotným očním pavilonem se muselo ještě trochu počkat. Hlavně, že to už běží. Vždyť si to jen představte: V Gottwaldově přichází za očním lékařem denně okrouhle okolo osmdesáti lidí, kteří potřebují buď ošetření, nebo vyšetření zraku. Z toho se pravidelně až šest lidí předávalo do nemocničního ošetřování. Tito pacienti byli posíláni hlavně na oční oddělení nemocnic v Uherském Hradišti, v Přerově a v Olomouci a někteří i do Brna a do Ostravy. Ale i tam bývala oční oddělení přeplněná a pacienti se vraceli do Gottwaldova nedoléčeni, ve stavu, kdy oční choroba vyžadovala ještě veškerou nemocniční péči. Všechny tyto nemocnice musely často pacienty vracet, protože třeba v Uherském Hradišti leželi někdy i tři pacienti na dvou postelích. Náš nový oční pavilon má zatím 26 lůžek. Není to mnoho, ale jsme rádi, že máme aspoň to.“

V roce 1940 byla otevřena nová porodnice

jejíž součástí byla i kaple s křtitelnicí. Je ovšem zajímavé, že se ve „výměru“ k nové porodnici uvádělo, že „objekt je nutno považovati za provisorium, neboť ústřední nemocnice ve Zlíně má býti budována na jiném místě.“ A přesto sloužila tato porodnice až do otevření nového komplexu gynekologicko-porodnického a novorozeneckého oddělení v roce 1995. Člověka napadá v této souvislosti přísloví, že nic netrvá tak dlouho, jako provizorium.

V listopadu roku 2023 zavzpomínal pan doktor František Zábranský v rozhovoru pro tuto knihu, jak naléhavě vnímal nutnost nové porodnice, když se v roce 1987 stal primářem oddělení: „Ta potřeba už tady byla dávno, protože i stará porodnice byla jen půlkou původních záměrů od Bati, které se nedokončily. Bylo to tam opravdu malinké a hygienické poměry naprosto nevyhovovaly. Když se maminkám dávaly nějaké dárky, lidé je po provázku vytahovali do oken nahoru. Dlouho se táhla fáze úvah a potom zase nějakou dobu trvalo přesvědčit lidi na okrese o potřebnosti nové porodnice, aby to podpořili.“

Jak vypadala nemocnice v roce 1952, popsal článek v listu Naše pravda

„Od bývalé staré vrátnice u kotelny vedla k porodnici prašná nebo, podle počasí, blátivá cesta. 21. pavilón (nynější interní odd.) byl teprve ve výstavbě. Malé zubní oddělení a RTG oddělení bylo umístěno ve vstupní budově nemocnice. Uhelná skládka pro kotelnu ležela na prostoře dnešní velké kuchyně a jídelny. Nebyl objekt pro sklad materiálu ani objekty pro skladování brambor, ovoce a zeleniny. Bylo jen 5 boxů pro garážování vozů, ale větší vozy se nedaly garážovat. Chyběly prostory pro údržbářské dílny, nebylo zařízení pro čištění odpadních vod, ani dálkové topení, rozvod plynu a elektřiny byl nedostatečný a chybělo proto řádné venkovní osvětlení. Ve staré kotelně s chátrajícími kotli orgány technického dozoru nedovolovaly vyrábět potřebný tlak páry. Neexistovala ústavní lékárna, ale jen malá výdejna léků s nedostatečnými prostorami pro chemickou laboratoř a nebylo ani samostatné oddělení onkologické. Všechny tehdejší pavilóny se nacházely ve velmi špatném stavu s vadnými instalačními rozvody i odpady. Prádelna měla jen nízké stropy bez možnosti řádného větrání, chyběly prostory pro šicí dílnu i nezbytné sociální zařízení pro její pracovnice. Oplocení ústavu bylo jen symbolické, a proto vstup do nemocnice byl volný kdykoliv a komukoliv. Chyběla také květinová výzdoba nemocničního prostředí.“